Znouzectnost

Gruppo rock di Plzeň (Pilsen), città di una famosissima birra. I loro componenti si fanno chiamare Dracula, Moustach, Déma, Babička e Děs. Il nome del gruppo significa alla lettera: "Disistruzione".

La seguente è la loro...autobiografia, dal sito ufficiale:

*

"Rock and roll je jen tehdy pořádnou muzikou ve všech svejch odrůdách, když za ní stojí rebel."

Na počátku byla vzpoura. V Plzni jako kdekoliv jinde.

Rok 1978.

Divoký zaržání Chris Spedingovo kytary přeťalo kanál La Manche i pevný komunistický hráze. Kterási zeď uprostřed nás rupla napříč a krev v chladnoucích mladejch tělech se dala do pohybu. Generační problém? Doufám, že víc. Touha po svobodě praskla živelností a to co vytejká, není jenom hnis. Rodí se křídla. To přeci musíte taky znát. Očima našich patnácti, šestnácti let : Uchlastaný mrtvoly na čajích, máničky nad věcí, mastňáci nenávidící bláznivý nápady, pupkáči odmítající jakoukoli jinou variantu než tu jejich - oj, ti všichni se nám za černobílejma brejlema naivního rebelantství vyjevili ještě víc pokřivený a neupřímný, sobecký a šosácký. Vlastně jsme nemuseli ani tak moc hluboko pro škleb, ironii, výsměch, recesi, ale hlavně pro společnou živelnou radost. První éra punku v Plzni byla na světě. ( A tvrdost? Tvrdost i surovost - na tu je ještě čas! ).

"Rock je nejdokonalejší formou komunikace od dob křesťanství". - Patti Smith

Rok 1979.
Po jednej z plzeňských ulic si vykračujou čtyři deváťáci : Moustašek, Dracula, Děs a Babička. "Založíme skupinu!" Těžko určit, kdo z nich dostal ten nápad.
Vedení se ujal Děs : "Já budu sólák".
"To by to dopadlo," smál se Moustach, "vždyť neznᚠani jak se ladí, natož akordy!"
"To je jedno, ale mam doma kytáru"….
"Tak to já budu basák",řval Moustašek, kterej na tom byl o to hůř, že basovku viděl pouze několikrát v televizi. Ještě chvíli si vymejšleli, ale pak padl večer a "muzikanti" se rozešli, nápad usnul ve tmě a spal až do dne, kdy k nám přišel Děs se španělkou. Posadil si jí na klín a začal do ní řezat. A protože mu občas upadla, pochopil, že musí udělat něco jako akord, aby jí udržel. Zmáčkl tedy všechny struny ukazovákem podepřeným ostatními prsty. Zvuk se sice zakalil, ale Děsovi to stačilo k tomu, aby stvořil svou první píseň, pozdější Krkavec. A po pravdě řečeno, sklidil značný potlesk. A to jak ode mne, tak i od mého bratra Moustacha.V té době totiž už Moustach mohutně roznášel po třídě "učení" čs. "kašparpunku", které pochytil od Démy, největšího kašpárka v celém okolí. Narážel sice na silný odpor "drňáků" a "tvrďáků", ale přesto se mu podařilo získat na svou stranu alespoň třídní strašáky - Draculu a Děsa. Bylo rozhodnuto. Tenkrát po Děsovo extempore u nás v pokojíku jsem pochopil, že takovej talent, takovýho profíka a takovou příležitost si nesmíme nechat ujít. Určil jsem termín první zkoušky. Bylo to někdy v říjnu.

Přišli všichni, tedy abych upřesnil; já a Moustach jsme nikam chodit nemuseli, protože zkušebna byla zřízena u nás doma díky chabému odporu rodičů. A hned jsme to rozjeli. Udělal jsem na tu Děsovu melodii text a navíc refrén acapella, a tak vznikla první písnička: "Krkavec je plný věcí". ( Krkavec bylo tehdy velice slavné smetiště kousek za Plzní ) Náhle však před námi vyvstal úkol složitější - vymyslet, lépe řečeno dohodnout se, kdo na co bude hrát. U Děsa to bylo jasné. Měl vlastní ruskou španělku. Dracula si zabral bubny, protože jediný uměl logicky vysvětlit, jak a z čeho je vyrobí. No a já s bráchou jsme se vrhli na starou, trochu rozeschlou kytárku z chaty. Praskalo to v ní a chrčelo, jak probíhal boj, až jsem si nakonec lišácky vzpomněl, že Moustašek má přece dobrej hlas přes mikrofón. Rodinný archiv to potvrdil a tak se brácha chtě nechtě stal zpěvákem. ( a jak se později ukázalo, hlas měl přes mikrofon opravdu dobrej, jenomže zpíval falešně ) Tak a teď zbejvalo akorát vymyslet název. Něco hodně blbýho a libozvučnýho. Našel jsem to v komoře - Kuličkový ložisko - Ball Bearing! Zkoušku přerušili rodiče. Otec nám řekl zcela otevřeně, že děláme antihudbu a máma nás poslala na půdu. Brzy však přišla s prosíkem, neboť akustické schodiště starého baráku udělalo své. No a příští zkouška ( nebo taky trénink, jak jsme s oblibou říkali ) odhalila některé nedostatky. Například to, že hluk Drákulových bicích, šikovně zkonstruovaných ze stojánku na květníky, lavoru a dvou menších kyblíků hustě omotaných vrstvou kobercové pásky, jenž tu překvapivě úspěšně nahradila skutečné blány, tedy hluk těchto bicích předčil všechna očekávání a po chvíli euforie začal být nesnesitelný. Jakmile Dracula spustil, bylo už docela jedno, kdo na co hraje a co a jak zpívá. Navíc rodičovské ultimatum hovořilo jasně: Buď bicí, nebo všichni! Od té doby Dracula při zkouškách jen rušil ostatní pobíháním a hlasitým hovorem...

Můj problém zase tkvěl v tom, že jsem nestačil sólovat a basovat zároveň, jak jsem si původně vytýčil a to mě deprimovalo. A dnes už to mohu přiznat - a nejen mne. S řešením přispěchal Moustašek. Všiml si totiž, že mají ve třídě jistýho hošíka, kterej je takovej tichej, zakřiknutej, ale údajně cvičí na kytaru, harmoniku a dokonce flétnu! Možná by tedy k nám rád šel. A taky že šel. Sice nerad, ale šel. Dali jsme mu jméno Sáčko pro jeho úsporné punkové oblečení. Brzy nás však všechny překvapil svou činorodou aktivitou. Nejprve koupil Draculovi v hračkářství za 15 korun "tichý bubínek" s gumovou blánou a posléze nás seznámil s tzv. laděním kytary, věcí pro nás zcela novou a tajemnou. Bohužel na to, že se musí také všechny nástroje sladit mezi sebou, jsme přišli až mnoho později…Na další zkoušce jsme založili společnej bank - revoluční to čin - kasičku, do které musel každej člen platit povinně sumu pět korun na hlavu a zkoušku + pokutu za cokoliv. Kvůli tomu nám taky Déma dal potupnou přezdívku Hliněný prasátko, která se naštěstí neujala. A pak už začalo rock and rollový šílenství…Vzpomínám na doby, kdy Děs nechtěl slyšet nic jinýho než Pistoláky, popřípadě jinej říznej pra - punk rock. Chodil k nám poslouchat "Anarchy in the UK" a všichni jsme bláznili po bytě. Pravda, kromě decentního Sáčka, synka z učitelské rodiny vychovávaného přísně v duchu "starý školy": Led Zeppelin, Deep Purple, Black Sabbath, ovšem taky Blue Effekt a J.S.Bach. My jsme však na magneťáku žhavili Damnedy a mohli jsme se zbláznit.. Bylo to skvělý. A pak přišel Pepp.

Opět díky misionáři Démovi až podezřele "šílenej pumpkáč" a měl opravdovou basovku! No, proti tý mý improvizovaný base ze španělky a čtyř "nejtlustších strun" - hotovej zázrak. Každej jsme si chtěli sáhnout a Peppa okamžitě přijali do skupiny. Tím se můj nástroj stal přebytečným a Sáčko si ho rozebral domů na experimenty. Já sám jsem se pak několik zkoušek snažil prosadit coby bzučeč na hřeben. To už ale byla na světě naše hitovka "Parta bláznů" a Dracula se rozloučil, protože mu hluchý bubínek nebyl dost dobrej za ty peníze co do "nás" strká. Samozřejmě, že to bylo pro mne vítězství - stal jsem se bubeníkem. S příznačnou písní "Rozmlácená tvář" odešel i Moustach. Pohádal jsem se s ním, jelikož nechtěl platit pokutu. ( pokuta byla další z prvobytně - geniálních způsobů, jak si rychle ušetřit na aparaturu ) Moustach se odebral za Démou zakládat skupinu "Šrot." O zpěv se nyní podělil Sáčko s Děsem. Děs taky přinesl naše první elektronkový rádio s neodmyslitelným nápisem Punk a já mu do něj zapojil předzesilovač od Yveese. Viděli jsme to tak u jednoho kytaristy a dělalo to schopnej kravál i na španělku se snímačem. Poté Děs nastudoval ony tři rockové baré akordy a na světě byla poněkud zjednodušená první půlka našeho ( ehm ) "elpé." Pak si Sáčko koupil sovětské varhany Pille za 180 Kčs a už nic nebránilo tomu, aby vznikla i druhá půlka - kompozice Slabikář. Skládalo se tím způsobem, že jsem napsal text a ostatní k tomu něco vymysleli. To byla běžná věc - potíže nastávaly pouze ve chvíli, kdy jsem si to chtěl taky sám nazpívat. Jako na potvoru to totiž do těch skladeb nějak vůbec nepasovalo. Teprve později jsem pochopil, co to vlastně vůbec znamená zpívat, že to má určitý pravidla vzhledem k doprovodu, že existuje něco jako harmonie, falešnej zpěv a tak. Né, to není vtip. Potom už následoval jeden šok za druhým.

Děs koupil "sólici", sólovku - zkrátka elektrickou kytaru. Nemohli jsme z toho ani usnout. Samozřejmě, že Sáčko nezůstal dlouho pozadu a já vlastně taky ne. Koupil jsem starý bubny za dva tisíce - všechny svý úspory, co mi rodiče našetřili a situace začínala dostávat vážnou tvář. Sehnali jsme další rádia. Něco bylo od stařečků z Červenýho kříže, něco z bazaru, stojan z Krkavce atd. Zbejvala už jen místnost, kde hrát, aby všechny ty vymoženosti nemusely ležet ladem. No a pak jsme se seznámili s hošíkem zvaným Fée, jehož otec vlastnil hospodu v Kozolupech a sál byl na světě. Jeden nᚠsen se vyplnil a udělal tak místo dalším - odvážnějším…. Po prvních zkouškách v sále jsme se však vraceli maximálně zklamáni. Elektrika a rachot paradoxně odhalili všechny ty chyby, nepřesnost, rozladěnost. A taky podlehl Pepp. Na jeho místo se vrátil - a teď se podrž: Moustach! Přinesl s sebou basovku od Démy a taky spásnou myšlenku - sladit všechny melodické nástroje mezi sebou. To bylo něco - začalo to šlapat. Konečně jsme to dokázali. Po nějakym čase se nám vyplnily další dva z tý nekonečný řady snů. Zahráli jsme si pro někoho a zahráli jsme si poprvý v životě na opravdický zesilovače. Bylo to v Klatovech. Na pozvání skupin G 9,81 a Extáze jsme v jejich zkušebně přehráli celej svůj repertoár obohacenej ještě o náznaky dvou převzatejch skladeb od kapel P.I.L. a Fools. Jenže jsme měli hroznou trému. Sáčkovi se tak třásly ruce, že mu neustále padalo trsátko, já už ani nedělal, že zpívám - jen jsem chrochtal a co se týče textů, tak ty nám dočista vypadly z hlavy a nezbylo tedy než písničku přerušit a vystřídat se o sešit "blbovník." Nebejt Rossiho, bubeníka G 9,81, kterej nás po celou dobu produkce nadšeně povzbuzoval, asi by jsme to vzdali. Když jsme ale konečně všechno odehráli a probrali se ze soustředění, zjistili jsme, že zkušebna je našlapaná lidma přilákanejma hlukem pronikajícím skrz okénko do ulice. Je sice pravda, že bylo víc smíchu, než potlesku, ale ten smích nebyl pohrdavej - spíš legrace a odvaz. Odjížděli jsme - ehm - s pocitem řekněme dobře vykonané práce.

Časem jsme mezi sebe vzali ještě "trumpetistu", zpěváka, výbornýho skladatele a člověka - ano, Dému - tátu "kašparpunku." Bohužel nepobyl dlouho. Nedokázal se tenkrát vyrovnat s mým poněkud despotickým řízením kapely. Cheapa, toho bývalého drsňáka - Kissáka, kterej se mezitím taky přeorientoval zcela na novou vlnu, jsme vzali, když už z naší výbavy vymizely rádia a nahradily je čtyřicetivattové lampové zesíky. Cheap, ten si ovšem zase představoval svět jako Hurvínek a že hned bude slavnej. Tak se zklamaně vytratil po pár zkouškách… Mňo. A čas plyne jako voda a jako voda dokáže taky podemílat břehy. Kdo by to byl tušil, že ze semínka, který jsme kdysi v dobrym úmyslu do našeho repertoáru zasadili, vyroste taková obluda. Najednou chtěli všichni přebírat cizí skladby a do těch vlastních ztratili chuť. Převzatý věci zdokonalujou sice techniku hry, ale taky mění smysl a podstatu hraní. Začíná se dělat víc hudba a míň "svět." Nᚠsvět. A jakmile pak noty zvítězí nad výpovědí, je konec kašpar punk - rocku…. Noty zvítězily nad výpovědí. Jenže navíc shodou okolností jsme museli právě v tu dobu taky vyklidit svou hospodskou zkušebnu a všechno se během několika měsíců sesypalo. Děs a Sáčko se vrátili ke svým úředním jménům a založili "čajovou" kapelu Fáze Y. Byla to už kapela skutečná - na zábavy… Přemluvil jsem bráchu a jak víš, zkusili jsme to znovu postaru.

Z jahody nám spadl Zešneka, Dolly z hvězd, taky kašpárek Tom… no a dál je to vlastně pořád stejný. Jenom kulisy, kostýmy a opony se měnily za dražší… Ty, poslyš, musim Ti říct - já nikdy nebyl žádnej muzikant, dodneška jsem i ve Znouzi ten největší hudební diletant, ale to, co mě tenkrát učarovalo, bylo nejspíš nějaký tajemný dobrodružství bejt nějak trošku podobnej těm svejm hrdinům z Pifa a tak bejt taky nějak lepší, veselejší, odvázanější, upřímnější, nebo já nevim praštěnejší než ty normální šedý rádobymoderňáci. Zkusit něco svýho, třeba úplnou blbost, co já vim třeba zrovna psát pro radost levou rukou. Bylo mi jasný, že dříve nebo později takovej pokus musí vyvolat trochu povýšenej smích anebo alespoň nepochopení u mejch vrstevníků, nebo taky škleb, kterej bolí a sráží sebevědomí. Tušil jsem, že je lepší, když nás na to bude víc. Proto mi vždycky záleželo na partě "krásnejch bláznů", lidí, který uměj blbnout i bez chlastu, který se dokážou pro něco i zdánlivě nelogickýho nadchnout a nestydět se za to.

Založil jsem kapelu, protože to tehdy byl asi nejlepší způsob odvazu, vzpoury i výpovědi. Ale vůbec to nemusí bejt jenom muzika. Možná bych Ti teď měl konečně vysvětlit, proč tyhle všechny starodávný legrační věci vyprávím, až jsem z toho sentimentální. Ta Tvoje prosba o kytaru mě k tomu přivedla. Vzpomněl jsem si na touhu, kterou jsem i já měl a na to, jak je děsně důležitá a na to, jak je pak důležitej ten vztah k tomu nástroji jako spolutvůrci. Von je nakonec každej nástroj krásnej, pokud ho má člověk ke tvoření, ale ještě důležitější, než hudební nástroj jsou právě ty ti skuteční živí přátelé se kterejma si můžeš hrát. Nějaký to vnitřní spojení, který dělá z party Partu, Klub, Bratrstvo…. Nebo chceš-li skupinu!

http://www.znc.cz/